Hudba
Ušlechtilé tóny pro Vaši duši.
Hudební tvorba představuje velice rozmanitou oblast - od skladeb improvizovaných, okamžitě zachycujících neopakovatelné dění přítomného okamžiku v bezprostředním prožívání, až po skladby velice prokomponované, jejichž tvoření trvá dny, týdny, měsíce i roky.
Improvizace
Následující skladby jsou dílem daného okamžiku i prožívání. Byly zaznamenány okamžitě - lze říci, že se rodily teprve po spuštění nahrávacího zařízení. To je mnohdy velmi dobrodružné, neboť předem není jasné, jak se bude hudba vyvíjet a co se při hře a spontánním tvoření přihodí. Někdy již není možné vrátit se zpět, zapnout záznamník a zahrát danou skladbu znovu a technicky lépe. Ta skladba, zahraná v jiném okamžiku již totiž postrádá původní náboj a neopakovatelné působení. Mnohdy už to není zkrátka ono.
Dilo a volání hlubin
Symfonické obrazy pro velký orchestr. Hudba na motivy stejnojmenné knihy Horace Dobbse. 2012
Tyto skladby patří mezi ty, které jsem do výsledné podoby utvářel dlouho a trpělivě. Jsou určeny pro velký symfonický orchestr, a tak musí být do posledního puntíku v partituře zaznamenáno – jak se sluší a patří – vše, s čím může dirigent a hráči orchestru pracovat, aby rozezněly neživotný notový zápis hudbou, kterou jsem jako skladatel vnímal v představách při tvoření. Je to úžasné, podaří-li se do not zapsat jinak neuchopitelné živoucí obrazy, které pak symfonický orchestr se svojí úžasnou paletou nástrojových barev promění ve znění mohutných vln i nezměrných hlubin oceánu, stejně jako v něžný třpyt hvězd na noční obloze…
Byla to překrásná práce při zhudebňování příhod a životní cesty malého delfínka Dila a jeho maminky, počínající dobou před jeho narozením a vedoucí až po jeho dospělost, kdy se od své umírající maminky musel odloučit, aby mohl jako dospělý naplnit své životní poslání, které tu měl…
Krásný projekt, na němž jsem směl v letech 2009–2012 spolupracovat.
Kniha má dvanáct kapitol, všechny jsem zhudebnil a zachoval jejich původní názvy. Ta poslední má velmi dramatický děj, naznačený již v první kapitole. Tajuplná příšera, která představuje pro delfíny veliké nebezpečí se jmenuje RYBÁŘSKÁ SÍŤ. Tu totiž delfíni, orientující se dle zvukových obrazů, nevidí. Když vyšlou zvukový signál, tak se jim nevrátí žádný odraz, formující se do zvukových obrazů, který by je před touto záludnou překážkou varoval…
Dilova maminka v síti uvízne a zahyne, podobně jako dva její kamarádi v první kapitole. Tehdy jejich smrt představovala nepochopitelnou záhadu, nyní je již zřejmé proč. Dilo se snaží maminku zachránit, chce s ní zůstat, ale… musí dospět, musí se osamostatnit a plout vstříc svému poslání…
Symfonietta „Severská“
pro komorní orchestr a bicí nástroje. 2016
Symfonietta představuje takovou menší či odlehčenější formu symfonie, která po stavebné stránce zachovává určité zákonitosti, známé již po staletí. V tomto případě se jedná o třívětou skladbu, kde každá z vět má nějaký charakter. Zjednodušeně lze říci, že krajní věty jsou rychlejší, živější či dramatičtější a střední věta je volná, lyričtější. Tento princip, tedy »rychle - pomalu - rychle« byl hojně využíván již v baroku a v nějaké podobě, třeba ne tak nápadné, je užíván dodnes. Jedná se o princip kontrastu, což napovídá, proč je tomu tak.
V symfoniettě s podtitulem „Severská“ se ozývají archaické motivy a hudba nás svým charakterem zve na dobrodružnou cestu k dalekému Severu. Je ovšem na každém posluchači, co se mu při poslechu hudby vybaví, neboť působení hudby má sice své neměnné zákonitosti, avšak to, jak poselství uložená v hudbě vnímáme, záleží výhradně na našich životních zkušenostech…
Symfonie č.1 c moll - Baltická
pro velký symfonický orchestr. 2020
Jestliže symfonietta představuje v průpravě skladatele zkoušku určité zralosti, pak symfonie bývá završením několikaletého náročného studia skladby. Skladatel si musí za tu dobu osvojit různorodé dovednosti, mezi něž patří znalost hudebních nástrojů a jejich technických i zvukových možností; musí se dobře seznámit s charakterem jejich zvuku, aby je mohl využívat vědomě a cíleně, tedy ne pouze mechanicky. Jako používá malíř paletu barev, s jakým citem barvy mísí, aby dosáhl určitého působení svého obrazu, stejným způsobem postupuje skladatel při užívání a mísení barevných rejstříků, jež mu rozmanitý zvuk nástrojů symfonického orchestru nabízí. To samo o sobě je uměním. Ovšem skladatel si musí dále poradit s otázkou jak utvářet melodie, jak je mezi sebou kombinovat, jak je prolínat, doplňovat, kterou zvýraznit, kterou naopak poněkud schovat na pozadí. Musí si osvojit dovednost utvářet hudební myšlenky, rozvíjet je, zpracovávat. A musí přitom „myslet“ symfonicky, tedy s ohledem na to, že hudba je určena pro symfonický orchestr a ne třeba pro klavír, což by vyžadovalo opět poněkud jiný způsob práce. Aby vše ve výsledku znělo tak jak má, musí tedy nasbírat mnoho zkušeností, než se pustí do takové práce.
Symfonie je v každém ohledu neúprosným, náročným a obsahově závažným dílem, neboť se většinou jedná o několikavětou skladbu, kde výstavba jednotlivých vět i celku odpovídá zhruba stavbě dramatu. Každá z vět tedy plní určitou úlohu, má svůj charakter a vývoj. Vše pak tvoří jeden celek. Bude vyvážený nebo ne? To záleží mnohdy i na drobnostech, jež dokáží výsledný dojem podpořit nebo roztříštit.
V symfonii jako žánru, spatřuji odlesk vývoje jímž ve svém bytí procházíme. Ano, jestliže hudba patří spolu se slovesným uměním a dramatem mezi pohybová umění, tedy ne ta statická jako výtvarné umění, sochařství a architektura, pak symfonie představuje formu, pro níž je charakteristický děj, vývoj – to nesmírně obdivuji i z terapeutického hlediska, neboť všechny ty proměny, jimiž hudba prochází v průběhu jedné symfonie bývají pozoruhodné. Symfonie jako žánr tedy nabízí možnosti jak tento vývoj – myšleno vývoj lidského ducha – směřovat od nevědomosti k sebeuvědomění; od všech nabízených možností „ochutnávání života“, přes kolize, krize, peripetie, katastrofy (abychom použili terminologii dramatu) s tímto počínáním spojené, k zušlechtění a povznesení na vyšší úroveň.
Symfonii č. 1 jsem psal jako svoji absolventskou skladbu, jíž jsem završil studium skladby na teplické konzervatoři. V nelehké době, kdy koncertní činnost i možnost jakéhokoliv společného setkávání byla omezena na minimum se podařilo uskutečnit koncert, na němž Severočeská filharmonie Teplice zahrála i 3. větu z této symfonie. Tuto větu s tradičním označením „Scherzo“, představující poněkud odlehčenou, taneční, hravou či přímo humornou část symfonií, jsem psal na jaře roku 2020, v době první covidové vlny. Je tedy spjata s jarem, s probuzením do nového života, v duchu symfonie s podtitulem „Baltická“ pak představuje obraz s lidovým tancem severských venkovanů, vděčně velebících příchod jara po dlouhé zimě, kterou přečkali. Zaznívají zde ovšem i vážnější a naléhavější motivy, upomínající nás na vážnost doby, v níž se nacházíme…